čtvrtek 24. srpna 2017

Inspirace versus plagiát

Plagiát je, když něco obšlehnu. To je přece jasné!

Kdyby to bylo všechno tak lehké. Určit hranici mezi inspirací a plagiátem je kolikrát nemožné. Nařčení z toho, že je autor kopírka, je noční můrou snad každého, kdo se věnuje tvůrčí činnosti.




Týká se to hudby, filmů, pokud se podíváme blíže na knižní fantastiku, sem tam můžeme vidět spory o původnosti obálek, námětů, postav, ale i recenzí. Nemusíme chodit moc daleko do minulosti, abychom okamžitě vytáhli z rukávu případ, kdy je něco označeno slovem plagiát, popřípadě klon...

Zase další variace na Stmívání, Pána prstenů, Conana, Kulhánka, Harryho Pottera, Zaklínače… další detektivka, se stejnou zápletkou… ono nám nakonec pomalu všechno připadá „jako něco“, k čemu to pro větší názornost rádi přirovnáme. Tuplem, pokud máme načteno, nasledováno, naposloucháno.

Ale zkusme do toho přeci jen vnést nějaký ten řád.

Zápletek, někdy označených jako konflikt, je definováno všehovšudy sedm. Ano, čtete dobře. SEDM. To není zrovna vysoké číslo. Čert vem skutečnost, že následná definice je původně z oblasti divadelní teorie. Ono to platí i pro literaturu. Pro jistotu si tyto konflikty vypíšeme.

1. konflikt: Člověk proti člověku
2. konflikt: Člověk proti sobě samému
3. konflikt: Člověk proti přírodě
4. konflikt: Člověk proti společnosti
5. konflikt: Člověk proti bohu
6. konflikt: Člověk chycený uprostřed konfliktu
7. konflikt: Muž a žena

*Kam v tomto případě spadají emzáci a jiné příšerky, asi není třeba vysvětlovat.

Začněme pozvolna. Od filmu. Za jednoho z nejvíce „kopírovaných“ režisérů je považován Akiro Kurosawa. Jeho Sedm samurajů bylo předlohou pro Sedm statečných, Tělesný strážce – Jódžinbó (někdy též Yojimbo) byl předlohou pro jednu z nejslavnějších rolí Clinta Eastwooda a sice Pro hrst dolarů (Pro pár dolarů). Dalším „klonem“ tohoto počinu je pak třeba film Poslední zůstává (Last Man Standing) režiséra Waltera Hilla s Brucem Willisem v hlavní roli, kde feudální Japonsko vystřídá USA v době prohibice. Aby to ale nebylo tak snadné, sám Kurosawa má na triku vlastní adaptace děl William Shakespeara Mecbeth (Krvavý trůn), popřípadě Krále Leara – film Ran.

Pokud se podíváme za velkou louži, konkrétně na Quentina Tarantina, v současné době asi nejznámějšího režiséra, který zcela nepokrytě ve svých filmech vzdává hold svým slavným předchůdcům, přičemž jeho počiny se stávají kultem, zmíníme třeba legendárního Kill Billa. Jeho inspirací byl film z velmi specifického žánru rape and revenge, a sice Lady Snowblood / Šurajukihime (1973).

Ostatně, vzhledem k výše řečenému, dodnes se mnozí fanoušci přou o to, jestli je Sedm statečných remakem, nebo plagiátem.

Nastal čas říznout do živého. A co literatura? Každé dílo je v podstatě kombinací již zmiňovaného konfliktu a žánrových mantinelů, které tvoří výrazové prostředky pro výsledný text. Vykrádačkou tedy nebude použití policisty v detektivce, pistolníka ve westernu, draků a rytířů ve „středověké“ fantasy, popřípadě vesmírného křižníku ve space opeře.

Problém ale nastane ve chvíli, kdy bude vaším hrdinou bělovlasý šermíř, objeví se tam světelné meče, neuronový bič, či vaše hrdinka bude zapletena do milostného trojúhelníku s upírem a vlkodlakem. Pokud na písečné planetě lovíte červy, kteří produkují koření, taktéž zřejmě nesklidíte ovace…

Všeobecně se dá tedy říci, že plagiátem není použití stejných postupů pro výstavbu příběhu, ale záleží na nastavení světa, postav samotných a jejich schopností. Použití elfů nebude zřejmě bráno jako „vykrádačka“, pokud pro ně ovšem neužijete stejného nastavení, jaké vnesl do fantasy pan Tolkien. To se pak již pohybujete po velmi tenkém ledě. Pokud jsem si mohl všimnout, podle posledních reakcí taktéž nadále trvá averze proti používání slova assassin, coby označení zabijáka nebo nájemného vraha v jakémkoliv textu. A tak by se dalo pokračovat

Jako další zmíníme třeba ještě tahanice o Harryho Pottera, kdy jeho autorka musela před soudem dokazovat, že nejde o plagiát. Zajímavé je hlavně to, že o tom, co je nebo není plagiát, rozhodoval tentokrát tribunál. (Více např. > zde < )

Zajímavou definici plagiátu jsem postřehl nedávno – bylo to dáváno jako příměr pro písemku ve škole, kdy zadanou úlohu nelze vypočítat jinak, než podle vzorce, ale k výsledku musíte dojít vlastními silami. Pokud příklad opíšete od souseda, jde prý o plagiát. Bohužel, tento příměr lidově řečeno poněkud „kulhá“, protože nikdo již nerozebral a nerozvedl situaci, jak se postavit k tomu, když máte dva naprosto stejné a totožné postupy a výsledek, ač jeho autoři sedí třeba každý v jiné místnosti

Pozn: tento pokus o definici podle mého postrádá věc typickou pro oblast filmu a literatury – a sice to, že počítání není tvůrčí činnost.)

Asi nemá cenu zmiňovat případy, kdy autor zkopíruje text povídky a jen změní jména. Tam je vše jasné, není o čem diskutovat. Většina autorů, hlavně začínajících, kteří nemají tolik načteno, bojuje s jinou věcí – a sice tím, že jejích text připomíná právě to „něco“, co už tu bylo. Zde je každá rada drahá. Všichni jsme ovlivňování knihami, filmovou produkcí, ale i lidmi kolem sebe, což se logicky promítá i do naší tvorby…

Tak, a nyní můžete mudrovat, co je inspirace, a co ona „vykrádačka“. Výsledky a závěry vašeho přemýšlení si velmi rád přečtu, ať již zde, nebo na třeba na facebooku.


PS: Zcela samostatnou a svébytnou kapitolou v literatuře jsou pak fanfikce (FF), což by vydalo na samostatný článek a rozebíralo se to navíc již mnohokrát.


Žádné komentáře:

Okomentovat