Do štěňat se nekope!


Nedávno vyšla recenze na knihu Venile od -náctileté autorky. Nerad se vyjadřuji k recenzím a ke knihám ostatních autorů obecně. Zvláště, pokud jde o žánr, který nesleduji, neznám jej a knihu jsem nečetl. Ovšem toto je zvláštní příklad, který nutí k zamyšlení, jak k takovým počinům přistupovat. Objevily se totiž názory, že autorka recenze měla text hodnotit mnohem přísněji.




Pokud nakladatel vydá takovýto počin, plete si na sebe bič. Čeká ho buď dlouhá práce s autorem/autorkou, kdy výsledný text ani náhodou nepřipomíná ten původní, nebo jej ponechá víceméně v „syrovém“ stavu.

Velmi nešťastná je pak skutečnost, že tyto knihy jsou často určeny vrstevníkům autora. Odjakživa slýcháme, že literatura pro mládež je území, na které má vstupovat jen velmi zkušený autor, který se umí vcítit do mladého čtenáře. Jenže, pro koho jiného má mladý autor bez zkušeností psát, než pro své vrstevníky?

Největší problém ovšem nastává ve chvíli, kdy takovou knihu dostane do rukou recenzent. Jak k ní má vlastně přistupovat? Jedna věc je ale jistá, měl by zohlednit věk autora, jako jedno z nejdůležitějších kritérií.

Představme si tohoto mladého autora jako štěně, které projeví dostatek sebevědomí a odvahy, aby vešlo na louku mezi smečku dospělých psů. V případě, že se nebude chovat slušně, bude napomenuto jemnou ťafkou za ucho. Což považuji za dostatečné. Jenže skutečnost bývá jiná. Nebohé štěně se náhle ocitá tváří v tvář rozzuřenému zjizvenému pitbulovi - šampiónu psích zápasů, který si na něm zchladí žáhu a jedná s ním jako s protivníkem, který prošel důslednou přípravou, než vlezl do zápasnického kruhu. Je tohle fér?

Na místě je proto otázka – dovolil by si toto i proti dospělému, třikrát těžšímu kavkazákovi, který dáví vlky na potkání? Sotva.


Kopnete si do něj?

Proto mám jednu prostou zásadu – do štěňat se nekope. Tečka. Až odrostou, zařadí se, pochopí, o co jde. Pokud ne, mohou se postavit onomu pitbulovi – a bude to férový zápas. Zkrátka, na autory do dvaceti let by měl platit jiný metr. Přiznejme si jednu věc: Vychází spousta knih, které nikdy neměly spatřit tiskárnu, a naopak spousta kvalitních textů do tisku neprojde. Ale tahle (ani jiná věkově blízká) autorka za to nemůže. Chyba je někde úplně jinde...

 Hodnocení takových knih je tedy značně obtížné. Recenzent by měl dle mého volit smířlivý tón, vytknout nedostatky, ale též klady. A jak bylo řečeno, hlavně zohlednit věk autora. Což se také ve zmiňované recenzi stalo.

Jako vše, má i tento problém druhou stranu. Že by děti měly mít soudnost (nebo jejich rodiče, sic!), nebýt přehnaně sebevědomé, neměly by dostat vše, co si zamanou a pokud jim rodiče zaplatí vydání románu, vyroste z nich arogantní, prostořeký, drzý fracek, který se neumí chovat. A proto je třeba je plácnout přes čumák ihned.

Něco na tom bude, ale použít k tomu hned napoprvé lešenářskou trubku nepovažuji za dvakrát šťastné řešení…


Komentáře